Ženská výtvarná skupina Koza Nostra (Magdalena Cubrová, Olina Franco, Alexandra Horová) vznikla na začátku „devadesátek“, jako výtvarná recesisticko-feministická skupina. Společnost té doby však nebyla na ženskou výtvarnou skupinu připravena a na označení „feministická“ už vůbec ne, a reagovala většinou jako červený hadr na býka. Zvláště poté, co se výtvarnice z médií dozvěděly, že jsou feministky, něco málo si o tom nastudovaly a rozhodly se tuto nálepku s pobaveným úšklebkem přijmout. Ono se sice brzy ukázalo, že feminismus v Čechách je především o přesvědčení, že i žena je člověk, nicméně i toto bylo na tehdejší společnost, a to nejen mužskou, moc.
Bylo jim vytýkáno mnohé: že ženskou výtvarnou skupinu v Čechách nepotřebujeme: „jeřábnice jsme tu už měli“ (jedna nejmenovaná kritička umění), že rozkládají Unii umělců už jen tím, že jsou jen tři a mají stejný počet hlasů jako třeba skupina 1800 regionálních výtvarníků, že upozorňují na to, že jsou ženy a ještě si z toho dělají srandu… stejně jako, že si dovolily založit „Projekt Mamograf“ na koupi diagnostického přístroje a peníze vybrat, protože svým názvem „Koza Nostra“ prý celý tento projekt znevažují (paní docentka známé onkologické společnosti). A že, jestli chtějí, aby na ně vůbec někdo přišel, musí do skupiny přijmout alespoň jednoho chlapíka. Prý třeba netalentovaného, ale hlavně: AŤ MÁ PROBOHA PINDÍKA!
Spříznění novináři se jim pokoušeli pomoci tím, že o nich psali: „…nebojte, dámy nejsou feministky – vždyť jsou vdané a mají děti! Jsou tedy normální!“ „To nám teda pomohli,“ smály se tenkrát výtvarnice.
Ona však každá sranda něco stojí a když umělkyně viděly, že jako skupina už nemají možnost získat ani výstavní prostor (i přesto, že např. v žádosti o výstavní termín v galerii Mánes napsaly: „P. S. V případě zamítnutí naší žádosti, tuto postupujeme k vyřízení naší sesterské organizaci sídlící v zahraničí“, rozdělily se a každá šla svou cestou. A to cestou dlouhou. Avšak ne všechny cesty vedou jen do Říma, a tak když je loni jedna z nich přivedla zas dohromady, řekly si „pojďme zkusit, zda se doba změnila“ a zažádaly o výstavní termín: a pic kozu do vazu – dostaly ho!
V průběhu uplynulých let ani jedna z nich nezahálela, nezmizela chuť a potřeba vyjádřit se uměleckou formou, stále je spojoval určitý smysl pro humor, jistá prostořekost a nadstandardní záliba v nadsázce, což se celý život snažily vyjádřit i ve svých pracích. Nebojí se ukázat světu svoji sílu i zranitelnost, ani dát najevo kým jsou a co chtějí, ať je to zrovna populární či nikoliv. I přes nějakou tu opotřebovanost jsou zatím stále živé a tvořící, a tak, chcete-li je ještě jednou vidět, máte právě teď poslední šanci.
Koza Nostra je totiž v Kristových letech a zatoužila připomenout sobě i divákům energii, se kterou před lety vstoupila na scénu, a zpětně se dotknout i některých tehdejších témat. Byl to moment, který je spojil a někam nasměroval. Hodně se tenkrát s Projektem Mamograf dozvěděly o společnosti, o lidech, ale i o sobě samých. A shodly se, že to se kumštýřům vždycky hodí.
Přijďte se tedy podívat do Galerie 1 ve Štěpánské 639/47 v úterý 3. června od 18 hodin, nebo jakýkoliv jiný den v týdnu mimo víkendy až do 26. června. Uvidíte obrazy na plátně malované olejem, smalty na ocelovém plechu, velké železné plastiky, dvourozměrné ocelové objekty, koláže i assemblage.
A neváhejte – Koza Nostra vystavuje naposledy, a tak další možnost už mít nebudete. Tato „ženská mafie“ totiž definitivně končí.
